Postup proti teroru
Postup proti teroru aneb Kdo má odpovědnost za obranu společnosti
Naše médii poblázněná společnost, nebo aspoň některé její části, se zdá propadat panice. Zatím ve Francii, v Paříži, aspoň podle mých informací, strach nevládne. Místní obyvatelé nejsou ochotní podlehnout tlaku teroru, a i když zde platí stav nouze, život se pomalu vrací do normálních kolejí. Důkazem je i nové prohlášení prezidenta Francie, v němž se jasně vyjadřuje pro příjem současné vlny uprchlíků, čímž navazuje na dlouholetou tradici Francie stavět se k přistěhovalcům pozitivně. A to je dobře.
Není však nijak zvláštní, že lidé mají strach. Strach je přirozený. A nakonec je i užitečný, pokud ho umíme vyhodnotit a rozvážně, s rozumem, na něj reagovat. Tato úvaha, vyplývající z rozumové analýzy strachu, je založená na mých zkušenostech a názorech expertů a absolventů oboru SEBS FSpS Masarykovy univerzity. Samozřejmě je to úvaha částečně idealistická, která věří ve fungování systému, ale přesto, alespoň se pokouší hledat řešení, které zakládá na rozumu, nikoliv na panice.
Ve společnosti, která je bezpečná, klidná, umírněná, v podstatě svým způsobem ospale zaběhlá ve svých kolejích, se o bezpečnost obyvatel starají dvě složky, jedna pro obranu vnitrostátní, jedna pro obranu zahraniční. Policie a armáda. To je celkem v pořádku.
Ale i v časech největšího míru existuje jistá potřeba sebeobrany jedince. Ta plyne z vnitrostátního ohrožení zločinci všeho druhu, od sexuálních deviantů, přes zloděje, až po vrahy. Je jedno, jaký je jejich motiv, systém obrany obyvatelstva uvnitř státu státem samotným nikdy nemůže být dostatečný k jejich totální eliminaci či prevenci. Je nutné, aby se, alespoň do jisté míry, dokázal vnitrostátnímu ohrožení ubránit každý sám.
V časech, kdy se vnitrostátní hrozba mění na zahraniční, by měla veškerou ochranu poskytovat armáda. Tak se to alespoň na pohled jeví. Co ale se situací, kdy se zahraniční hrozba podobá vnitrostátnímu ohrožení, a nemůže tak na něj zareagovat dostatečně pružně a rychle ani armáda, ani policie? Když se zahraniční ohrožení objeví uvnitř státu? Měl by se bránit každý jedinec, jako v případě ohrožení vnitrostátního, ačkoliv jde rozsahem o útok zahraniční?
V naší společnosti už velmi dlouho není část obyvatelstva, která sice není ve službě státu, ale je, alespoň částečně, vycvičena a připravena v záloze. V naší společnosti není zbraňová kultura. A co hůř, v naší společnosti dokonce chybí i kultura sebeobrany proti vnitrostátnímu ohrožení, zmíněná výše.
Protože v této zemi chybí síly, které by byly schopné postavit se teroru, je jasné, že se šíří strach. Složky systému, policie a armáda, nejsou a nikdy nebudou schopny plně ubránit civilní obyvatelstvo před hrozbami terorismu. Je až příliš dobře vidět, že to prostě není možné. Samozřejmě se nedozvíme, kolika útokům zabránili nejmenovaní zástupci tajných služeb a lidé účastnící se utajených operací. To však nic nemění na situaci, že všechny útoky zjevně zastavit nelze.
Strach je obvykle vyvoláván neznámým. Co, kdo, jak, proč, kdy, kde..? Jenže jádro problému nespočívá v tom, že jsou neznámí teroristé, ale že běžným obyvatelům jsou neznámé principy obrany společnosti.
Obrana společnosti proti útokům zvenčí by měla stát na stejné úrovni jako obrana proti útokům zevnitř státu. Teroristické útoky vlastně toto rozdělení vymazávají a přináší sílu vnějšího útoku do vnitrostátní situace. Jakékoliv regulace, které předloží Evropská unie a jednotlivé státy nic nezmění, protože terorista nebude zkoumat, jestli v zemi je nebo není zákaz zbraní. A jakákoliv politická prohlášení vyděšených představitelů zemí a pošahaných extremistů nikdy nevyřeší skutečnou potřebu a nezamíří ke skutečnému řešení. K odpovědi na otázku: kdo má odpovědnost za obranu společnosti a jak by taková obrana měla vypadat.
Odpovědnost by měli mít všichni. Každý jednotlivý člověk, jež je součástí společnosti a je obrany schopen. Nejsem extremista, ale myslím, že by nebyl zase až takový problém postavit „povinnost bránit sebe, své bližní, svou kulturu, společnost a stát“ na stejnou úroveň, jako „povinnost poskytnout první pomoc osobě v nouzi,“ která už v našich zákonech existuje. Samozřejmě to vyžaduje velmi opatrný a kontrolovaný přístup, regulaci, ze strany právě toho státu, ale to by neměl být problém – pokud stát chce bezpečnost, bude pro to něco muset udělat.
A podoba obrany? Jako se někteří lidé z vlastní vůle připravují na kritické situace studiem a tréninkem sebeobranných systémů boje (ať už jde o sportovní varianty jako judo či aikido, nebo vyloženě praktické jako krav maga), měl by, ze strany státu i ze strany společnosti, postupně vzrůst tlak na potřebu občanské kultury obrany společnosti. Lepší schopnosti první pomoci jsou prvním krokem, který tato země desítky let zanedbává, a je to vina všech, kteří první pomoc neumí poskytnout a neusilují o vzdělání v této oblasti pro sebe a pro ostatní. Schopnost sebeobrany jakýmkoliv bojovým uměním je krokem číslo dva. I ten by se měl zařadit po bok první pomoci, protože bojová umění přináší nejen schopnost bránit sám sebe, ale také bránit ostatní, a zároveň úžasné schopnosti vnímání okolí a schopnosti reagovat na kritické situace, namísto propadnutí panice. Třetí krok bude znít jako extrém, ale jen ten nakonec dokáže přinést řešení. Zbraňová kultura. Není nutné, aby měl každý obyvatel zbraň, jako je tomu v některých státech USA. Ale schopnost používat zbraň, řekněme alespoň pistoli, by měla být každému zodpovědnému jedinci natolik známá, že v situaci, kdy dojde na teroristický útok, bude jasně vědět, co může čekat, a když se naskytne příležitost, bude schopen a pokusí se na útok náležitě reagovat.
V naší společnosti to zní extrémně. Tady, ve střední Evropě, byl desítky let absolutní klid, narušovaný jen šokujícími zprávami televizních nesmyslů, které se nás ve skutečnosti většinou netýkají. Ale jak ukazují Spojené státy, zbraně ve společnosti mohou být, a nemusí být nijak velkým problémem. A nemusíme se ani dívat přes oceán, i v Evropě je stát, kde zbraňová kultura existuje. Švýcarsko. Je povinností každého schopného muže (a dobrovolnou volbou každé schopné ženy), aby uměl(a) zacházet se zbraní. A věřím, že je to hrdostí každého občana, aby to v případě potřeby uměl dokázat.
Jak k tomu všemu dojít? Skrze vzdělávání, skrze školství. Minimálně první krok, první pomoc, by měl být součástí základního vzdělávání, a vedle něj i základy pro krok druhý. Druhý krok, sebeobrana zblízka, by měl najít své místo v učebním programu středoškoláků. A později, zhruba mezi dvacátým a třicátým rokem života, by se měl objevit krok třetí, zacházení se zbraní. Samozřejmě, všechno postupně a opatrně a systematicky, ale přece jen. Stejně jako v řadě jiných zemí světa, i tady by tak mohla vzejít kultura hrdosti obyvatel na jejich schopnost odpovědně bránit svou společnost.
Ale protože moc dobře vím, že státní aparát je ten nejhloupější a nejpomalejší vynález, který kdy kdo vymyslel, bude to, asi jako spousta jiných změn, v rukou zodpovědných aktivních jednotlivců ve společnosti. Je to na nás, vychovat v sobě, a postupně i v ostatních, uvědomění, že odpovědnost za obranu společnosti nemá jen stát pro nás, ale i my pro stát.
Dobře to totiž řekl John Fitzgerald Kennedy. „Ask not what your country can do for you, ask what you can do for your country.“ – „Neptej se, co může tvá zem udělat pro tebe. Ptej se, co můžeš udělat ty pro svou zem.“